2. Den poté
Všechny povinnosti šly samozřejmě stranou, abych mohla aspoň pár dní strávit s Malým. Tak jsem hned další den ráno vyskočila z postele, hodila na sebe oblečení, topinku do ruky a pádila do stáje. Po cestě jsem ještě přemítala jestli to náhodou všechno nebyl jen sen.
Hned na dvoře na mě dopadla těžká atmosféra a vše bylo jasné...Sinda ho odmítla stejně jako hříbě předtím. Ani mě nemrzelo usilí věnované přípravě Sindy a vůbec všeho a všech na její mateřství, ale pohled na zbité malinké hříbě byl prostě strašný a já se neubránila vzteku na klisnu... Dnes už jsem jí vděčná protože její nemoc se stala tématem pro mojí práci a věřím, že i budoucí výzkum a halvně ten týden, kdy o své hříbě nestála položil základ našemu vztahu s Árčím. (Tedy hlavně mému vztahu k němu, myslím, že ten Opičák už to dnes zas tak neprožívá... :-))
Sinda trpí laktační psychózou - lidově známé u žen pod pojmem šestinedělí. Porucha se projeví v rámci hodin až dní po porodu desorientací, depresemi a hlavně agresí ať už vůči okolí, své osobě nebo mláděti. U žen je tento problém celkem podchycen, ale u zvířat není oficiálně ani popsán (na tom pomalu, ale jistě pracuji). V Sindině případě se dostavila nervozita, odmítaní a útočení na mládě...
Co k tomu dodat? Snad jen, že ten týden jsem snad nezamhouřila oka a když, tak jen na chvíli, abych se probrala s brekem z ošklivého snu. Do stáje jsem šla skoro se strachem, jestli nenajdu Malého mrtvého.
Přes den byli dospělí koně venku, aby Sinda nemohla Malého napadat. Prcek zůstával semnou ve stáji. Vždycky jsme spojenými silami vykydali, připravili krmení, poklidili a pak se usadili a dali si malou siestu. Sedla jsem si do rohu boxu a počkala až se uprdelí Mimčo. Lehl si ke mně a položil mi hlavu na nohy...společně jsme odpočívali a já mu zpívala písničky o koních, na které jsem si vzpomněla. Za chvíli mu poklesla ouška, hlava na mých nohou ztěžkla a Prcek začal potichu chrápat. Koukala jsem na koňské miminko, odháněla mouchy, aby ho nelechtaly a snila o tom, jaký bude až vyroste a o našem společném životě.
Vždycky po 4 hodinách přišel čas krmení. Mimino se probralo, zvedlo a pobíhalo po stáji a vyřehtávalo - smutné bylo, že jediný, kdo se někdy ozval a odpověděl, byl Oskar. Sinda jakoby nic neslyšela. Přivedly jsme ji do stáje, uvázaly a peklo mohlo začít. Malý se k ní hned hrnul - máma mu totiž chyběla - a přivítala ho kopyta, taktak, že jsme ho stačily zastavit. Mléko z vemínka samovolně vytékalo, ale Sinda Malému prostě nechtěla dát napít. Zkoušely jsme všemožné způsoby fixace, přesvědčování i donucování, ale nic nezabíralo - Malý si sice párkrát cucnul, ale taky utržil několik dalších ošklivých ran. Nebylo lehké udržet toho malého tvorečka, který se chtěl k mámě přitulit a navzdory její agresi v ní viděl bezpečí a ochranu. Sinda dělala jakoby tam vůbec nebyl. Párkrát se sice otočila a celkem přívětivě a se zájmem se na hříbě podívala, ale v momentě, kdy se přiblížilo bylo zle.
Oskar si většinou hleděl svého žrádla, ale bylo znát, že situaci vnímá a ví, že to není správné - nevím jak, ale prostě to věděl a několikrát Sindě "vyčinil", když jsme je pustili do výběhu. Několik kopanců jí stejně nepřesvědčilo a nepřivedlo na cestu správné matky.
Odpoledne jsme Malého pojmenovaly Artur. Prostě vypadal na Artura a choval se tak - už tak mladičký sváděl snad největší boj, který může mladý tvor zažít - boj s nepřízní osudu, svou "paličatou" matkou a nebudu přehánět, když řeknu, že bojoval i o život. Krom několika nebezpečných ran na hlavě, se podařilo Sindě ho kopnout do vnitřní strany stehna do míst, kudy vede velká stehenní tepna...u tak malého a celkem vysíleného zvířete by to byla otázka několika vteřin... Třetí den se dostavily zažívací problémy - mládě by mělo pít každou hodinu a to u Artura opravdu dodržet nešlo. Malý chodil se zvednutým ocáskem a tlačil, ale nic z něj nevycházelo, tak musel několikrát denně dostávat klyzma. Ale i tenhle problém Árčí za několik dní překonal.
Jakýkoliv odchod ze stáje byl celkem srdcervoucí - přes den jen tím, že když se mi nepovedlo odejít, aniž bych Mimino vzbudila, tak jsem jeho volání slyšela až do poloviny kopce domů (a málokdy se překonala a pokračovala v cesě) a když jsem odcházela večer, tak jsem vlastně nikdy nevěděla, jestli ho nevidím živého naposledy...
