Druhá šance - do roka a dvou dní
Skoro rok jsem bezmocně seděla a koukala, jak se Árčímu sarkoidy množí a rostou. Před Vánoci se mi podařilo dohnat starého doktora přes koně, který Arturovi naordinoval kapky a mastičku, ale na léky jsme čekali skoro měsíc a tak se plány složily jako domeček z karet a vyhrazený čas na celou kůru jsme strávili čekáním. Zkouškové skončilo a tím i šance Arturovi sarkoidy ošetřit.
Koncem ledna jsem se vypravila na kliniku. Podivili se, že jsem nepřišla dřív, že odpověď z Liverpoolu dostali koncem prázdnin... Doporučení tamnějších doktorů znělo vyříznout postiženou tkáň. Operace by byla podstatně méně náročnější a invazivní a s malými riziky. A v závěru i o dost levnější. Má opičí láska, ale opět zasáhla a místo toho, abych se hned domluvila na termínu, chtěla jsem si vše ještě promyslet. Proto jsme čekali další drahocenné 3 měsíce. Posledních pár týdnů, ale byli utrpením a jen jsem odpočítávala hodiny, které do převozu na kliniku zbývají. Jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko!!
Brouzdali jsme na vyjížďkách a užívali si života a společných chvil. Na jednu stranu jsem se těšila, až bude vše za námi a Árčí bude zase "zdravý". Na druhou stranu mě ale sžíral strach. Co když se něco stane? Celý život jsem se Artura snažila chránit od jakýchkoliv zásahů a teď přijdu s tímto. A co zbylé sarkoidy, které nepůjdou odstranit? Nakonec začali růst po první narkóze, když Árčímu byli 2 roky... Spousta otázek na které nikdo nemá odpovědi.
Koncem března sarkoidy na penisu zase ožily. Začla z nich prosakovat krev a hnis. Byl to hnusný květák na několika místech zatržený, špinavý, hnusný. Každý den Árčí snášel čtvrthodinové máčení v betadině a hned po příjezdu do Brna jsem šla na kliniku. Termín mi nedali a rozhodla jsem se sama, že v půlce dubna přijedeme. Už opravdu není na co čekat.
V pondělí 16. dubna v 10 hodin jsme vyjížděli s přeoravákem z Brna. Co asi dělá Artur? Ve středu, před odjezdem, jsem mu říkala, že si pro něj přijedu a pojedeme do nemocnice. Sama jsem byla starostí bez sebe, ale ujišťovala jsem ho, že všechno bude v pořádku, že budu s ním a budu ho chránit. Bohužel většina dění nebyla v mých rukách, někdy ani v rukách doktorů, ale osudu. Ale byla jsem tam a Artura hladila a ujišťovala.
V úterý jsme se byli projít po škole. Artur spásal jarní travičku a koukal, kde co je. Byli jsme venku skoro 3 hodiny. Po návratu dostal košík a začala mu hladovka... Nikdo mi nic neřekl, ale bylo jasné, že ve středu přijde den D.
http://arcialucy.rajce.idnes.cz/Na_klinice_pred_operaci
Do školy jsem běžela hned ráno. Árčí byl z košíku úplně zoufalý...a z hladu. Ještě nikdy nebyl tak dlouho bez jídla. Zlobil se, ale nakonec si nechal vysvětlit, že co nevidět, až se probere, dostane pěkné seníčko a hlavně, že bude bez hlavního sarkoidu. Vyčistila jsem ho a než jsem uklidila čištění, přišli si pro něj a zas bezeslova ho odváděli. No chvíli jsem koukala a nakonec jsem zahodila kartáče a mazala na vyšetřovnu. K čemu by byly všechny moje řeči, když bych s ním teď nebyla?
Operaci popíšu v dalším příspěvku, tak tady jen krátce. Trvala asi kolem 2 hodin - čas jsem moc nevnímala protože se ve mně mlely všechny možné emoce a nakonec i zvědavost. Přecejen taková operace není k vidění každý den...
Po operaci se Artur začal strašně rychle zvedat. To prý všichni koně s arabskou krví - dřív než si vůbec uvědomí, že se s nimi něco dělo se snaží postavit. Nakonec tahle půlhodinka byla snad horší než celá operace - takových kotoulů a pádů jsem neviděla snad za celý svůj život. A hlavně ne u koně...a ještě Artura.
Vůbec nevnímal okolí, jen se zoufale snažil postavit na nohy a čím víc padal, tím zoufaleji bojoval. Nakonec padl hlavou ke dveřím, kde jsme s doktorem stáli a chvíli zůstal ležet a poslouchal mě. Po chvíli se zase začal zvedat, ale tentokrát už přemýšlel. Opřel si hlavu a krk o zeď a chvíli tka zůstal. Následovalo posazení a pořád se opíral bokem o zeď. Po chvíli zvládl i zadní nohy a postavil se. Sice stál pod úhlem skoro 45 stupňů, jako na mol opilý člověk, ale stál. Strčil nos do okénka, kde jsem ho podrbala a vydal se na průzkum okolí. Strašně vrávoral a několikrát měl na mále, ale Artur není žádná padavka a svoje nohy zvládl :-)
Asi po půl hodině dostal propustku do boxu. Kvůli komplikacím při operaci ale musel mít hladovku až do rána, s čímž jsem nepočítala. Dala jsem mu alespoň kousíček pamlsku za odměnu a statečnost a domluvila jsem mu box s výhledem ven...a s výběhem. Podestláno bylo pilinama, takže už nemusel mít ten košík a mohl z podestýlky vybírat zbytečky sena po předchozím obyvateli.
Teď nezbývá než čekat a doufat. Operace se povedla krásně a Artur má penis jako nový. Jen aby ostatní sarkoidy nezačaly růst. Nebo nedejbože nové... Árčí, teď se musíš snažit. Vybojoval jsi toho už dost, ale tenhle boj nesmíme prohrát...
