Árčí táborníkem
Vzpomínám na pana doktora, který mi na střední říkal, jak při studiu na výšce trávili celé dny ve stáji a na vyjížďkách...a že už nikdy tolik času na koně neměl. I jeho slova jsem měla na paměti a používala jsem je jako argument, když jsem své okolí přesvědčovala, že koupit si koně ve třeťáku na střední je dobrý nápad. Teď abyste mě špatně nepochopili - na pana doktora vzpomínám v dobrém a ani na chvíli jsem nezapochybovala, že jsem Árčího koupila. Akorát toho času tolik není...a přitom školu studuji stejnou.
Abych to zkrátila, nemám na Artura tolik času, kolik bych chtěla a měla. Navíc jsem se pustila do diplomky, tak tenhle rok, ač rok koně, je zatím bohužel rok špatného svědomí a myšlení na koně. A to jsem začla moc pěkně a ještě začátkem února jsme chodili ven skoro každý den. Tenhle nedostatek času stráveného s Árčím mě čím dál víc nahlodával a vracel mě do restaurace, kde jsme společně s vedoucími tábora, kam už od dětství jezdím, plánovali tábor na léto 2014 a já nadhodila, že kdyby byl do táborové hry potřeba kůň a jezdec, jsme k službám. Tenkrát to bylo z legrace, ale tak dlouho jsem přemítala a snila, až jsem si vytvořila celkem reálný obrázek tábora s Árčím.
Ač jsem sebevíc chtěla a přála si to jako malé dítě, není to až zas tak jednoduché - přecijen relativně mladý kůň a nějakých 40 dětí v poklidu bok po boku není až tak samozřejmá věc. A já nejsem takový ostrostřelec, abych nad tím mávla rukou. Árčí není zlý, o to jsem se nebála, ale má svou trpělivost a na děti není zvyklý. Promyslela jsem to, přišla na pár obranných opatření a pak návrh předložila vedoucím. Já sama jsem si nedovedla říct ne, že koně na tábor je hloupost, tak jsem to nechala na ostatních, ať to rozseknou - kdyby řekli ne, bylo by to ze zcela pochopitelných důvodů a kdyby ano...
A tak se stalo, že jsem v 26.7.2014 brzy ráno vyrážela z Brna s naloženým autem. Vezla jsem takové ty nepodstatné věci jako stan, ešus, spacák, ale v kufru poskakovaly tyčky na ohradník, klubíčka lanek, autobaterka, kyblík a celá taška beupochyby nutných věcí pro koně. Nakonec se ukázalo, že krom sedla, ohlávky a vodítka jsem z toho nic nepotřebovala , ale lepší to mít s sebou a nepotřebovat než nemít a litovat... :-)
Dorazila jsem do Heraltic ještě když se předchozí tábor balil. Vedoucí byli velmi ochotní a nechali mě proběhnout táborem a začít s výstavbou Árčího výběhu na příštích 14 dní. Vůbec jsem neměla odhad, jak velkou plochu kůň potřebuje na 14 dní, tak jsem si ohraničila určitou plochu tyčkami a rozhodla se, že uvídím kolik budu mít lanka. Plochu jsem nakonec rozpůlila tak, aby na obou pastvinách byl nějaký úkryt, zapojila ohradník a kochala se svým dílem. Sotva jsem si sedla do trávy , vidím přijíždět přepravák. Drapla jsem vodítko a mazala dolů zkratkou div jsem se nepřerazila o kořeny. Juchuchůůů, 14 dní v kuse s mým koněm. Konečně!!! Jen aby vyšlo počasí a nemusel jet za pár dní domů.
Chvíli jsme zůstali pást dole u nádrže, mezitím přijeli další 2 vedoucí a když volali z autobusu, že za chvíli přijedou , byl nejvyšší čas vyrazit zpátky do tábora. Šli jsme s Árčím kolem, aby se trochu rozkoukal a já si mohla vychutnat to tetelení blahem a šílenou dětinskou radost jen mezi čtyřma očima. Árčí už tyhle moje výlevy radosti zná, nevím, co si o nich myslí, ale nikdy nic neříkal, tak se před ním nijak neomezuji - beztak mě má přečtenou :-)
Zavřela jsem ohradu, pustila proud, Árčí si utrhl kus trávy a zcepeněl s trsem v hubě. Po zkratce valily natěšené děti a patřičně při tom hulákaly. Jo, chlape, teď se ukáže, co v Tobě je. Chvíli jsem zvažovala, jestli nemám otevřít i druhou půlku výběhu, aby měl případně prostor se vyběhat, ale nechala jsem to být - musí si vystačit s tím co má a nebo - ideálně - nelítat vůbec. Chvíli s ním cloumaly arabské pudy, ale omezil se na výklus se vztyčeným ocasem a pak akorát stál a čučel na dav dětí. Stejně tak, jako děti čučely na něj, když ho zmerčily.
První den byla asi trochu zkouška ohněm, ale pravda je, že jsem nějak moc nepochybovala o tom, že by tohle Árčí nezvládl. Děti měly zákaz k jeho ohradě a mezi nejbližším bodem, kam se dostaly a jím byla druhá půlka pastvy, určená na druhý týden tábora, až se tábor s koněm sžije a začne alepsoň částečně ignorovat. Ale zvukových vjemů bylo opravdu požehnaně.
Bylo mě už zapotřebí v kuchyni, kde jsem slíbila pomocnou ruku, tak jsem Árčího zanechala svému osudu, aby se trochu rozkoukal a jen na něj sem tam hodila z vrchu oko v rámci kontroly. No, nebyl by to Árčí, kdyby po hodince nestál s hlavou zabořenou v žrádlu, ať by vedlě něj padali trakaře nebo startovalo letadlo.
Druhý den ráno přišlo probuzení a zamyšlení, jestli je to celé pravda... Vstala jsem a než jsem došla k umývárce, už byl vidět ohradník a pod kopečkem Árčího. Nebyl to sen, juchůůů :-))
Ještě před nástupem do kuchyně a než se udělalo vedro jsme vyrazili na naší první projížďku. Pěkně lesem na kopeček a po cestě, po které jsme s táborem nikdy nešli dál než ke křižovatce, kde se hrávali tanky, až za horizont. Tam jsem zjistila, že cesta pokračuje dál a stáčí se úplně opačným směrem od tábora a navrch je štěrková a to je pro naše kopýtka moc nepříjemné. No nic, zkusíme to jinudy. Brouzdali jsme lesem a trávou, na které ještě stály kapičky rosy, poslouchali ptáčky a bylo nám dobře. Ono po páté hodině ranní s Vaším milovaným koněm na vyjížďce v krásném voňavém a tichém lese nemůže být jinak než naprosto nádherně... Zas mě zalila ta vlna bláznivé radosti. Možná si říkáte, že jsem trochu z jiného světa, ale tohle je prostě můj splněný sen a zážitky, které navždy budu mít v srdci a vzpomínat na ně.
Jak je tomu vždycky na začátku tábora, děti už byly vzhůru, když jsme se s Árčím vrátili. Tak jsem při odsedlávání měla spoustu pomocníků, kteří drželi sedlo, podávali čištění a ptali se na to a na tamto. Jo, bylo to fajn :-)
Po obědě a uklizení kuchyně jsme měli každý den několik hodin čas, než se začala vařit večeře. Chodili jsme se, s Árčím a naší paní kuchařkou Renčou každý den procházet. Sbírali jsme houby, maliny nebo jen chodili po okolí a povídali. Byla jsem moc ráda, že máme společnost, a ještě tak úžasného člověka a myslím, že jsme si procházky moc užívali. Všichni tři.
Každý den jsem s Árčím buď ráno nebo večer vyjela někam do okolí. Celé dětství jsem si představovala, jak tuhle louku přecválám jednou na svém koni a zjistím, kam vede tahle cesta, když jsme s táborem nikdy nedošli na její konec. A teď jsem měla prostor, celých krásných dlouhých 14 dní.
Jeden z nejkrásnějších zážitků byla vyjížďka na Šibeniční vrch při východu slunce. Vesnice ještě spala, tábor taky a my vyklusávali po louce k cestě na Šibeňák. Jo, jízda v dlouhé trávě mě taky vždycky lákala, ale dnes je teda spíš spojena se strachem z nějaké díry nebo krtiny, tak nechávám bezhlavý cval ve vysoké trávě na úrovni snů. Ale i tak to bylo pěkné - Árčí pěkně vyšlapoval, odfrkával páru, nad trávou se vznášel mlžný ranní opar, nebe se pomalinku zabarvovalo z růžové, přes oranžovou až na modrou. Nikde ani mráček. Přijeli jsme na rovnou louku pod Šibeňákem. Musela jsem na chvíli zastavit - tohle si vychutnám na plno. Obilí už bylo sklizené a na poli ležely úhledné řádky slámy připravené na zabalení. Celé to bylo naše. Jen my dva na kraji zlatavého strniště. Árčí se krásně leskl ve vycházejícím slunci, pod námi spící vesnice, kolem nás probouzející se příroda a všude jemný letní opar. Půda není rozbahněná a tak nám nic nebrání...
I takové dřevo, jako jsem já, se po určité době ježdění naučí s koněm splynout v jedno tělo tak, že se automaticky přizpůsobuje pohybům koně a nemusí pořád myslet na to, jak sedí, kam kouká a podobně. Ale splynutí v jeden mozek a mysl je věc druhá. A tohle byla ta chvíle. Árčí na jemňoučkou pobídku vyrazil plnou parou kupředu jako pružinka. Chtěla bych napsat, že jsem zavřela oči a užívala si to, ale nebylo to tak. Naopak jsem chtěla z téhle chvilky mít co nejvíc podnětů, pocitů a vzpomínek. Možná to bylo naposledy, kdo ví, jestli na tábor někdy ještě pojedu já, natož s Árčím - volného času stále ubývá a lepší už to nebude, ale určitě to bylo poprvé. A po takových letech snění...
Pravda je, že z optických vjemů si toho dnes až tak moc nevybavuji. Vlající hříva, pracující svaly Árčího krku a hrudi, přibližování remízku na konci pole, vycházející slunko, Třebíč vystupující z mlhy... Určitě nezapomenutelný je dusot kopyt, krásné rytmické dopadání Árčího kopyt, spolu s vanoucím větrem kolem mých uší a Árčího odfrkováním. Ale ty pocity. To se nedá ani popsat, ale přesto se pokusím. V takových chvilkách mě vždycky strašně naplňuje ten pocit volnosti a radosti ze života. Volnost, že se můžu prohánět na svém milovaném koni pohádkovou krajinou. Volnost, že můžu pustit otěže a uvolnit tu obrovskou sílu dospělého hřebce. A volnost spojená s vědomím, že na konci louky se tenhle divoký pádící hřebec zase uklidní a vrátí se do modu jezdeckého koníka na ranní procházce okolím. A radost ze života je snad už jen samozřejmý důsledek toho všeho. Každý máme problémy, každý den se objeví nějaký další. Ale neumím si představit den, kdy bych se neradovala z toho, že se Árčí narodil a že jsme se potkali...
Na Šibeňáku jsme zastavili a chvíli koukali do údolí. Slunko pomalu stoupalo výš, nebe už zmodralo a nad námi cvrlikal skřivánek. Ač jsem se snažila sebe víc, neviděla jsem ho. Bylo to nádherný, dojemný. Škoda, že takové okamžiky jsou tak pomíjivé. Ale moc jsem se snažila vstřebat co nejvíc z něj. Stáli sjme tam docela dlouho, chvíli koukali na východ, chvíli na západ, chvíli na sever a na jih. Árčího to pak přestalo bavit, tak jsme vyrazili do tábora. Měla jsem cuky pole přecválat znovu, ale ne. Naše království ze zlata už se tolik netřpytilo, slunko bylo už výš a měli jsme ho v zádech, Árčí už byl docela zplavený a taky...chtěla jsem si nechat ten pocit z dřívějška, z prvního cvalu polem, které bylo v tu chvíli naše a nikdo nás neviděl si ho vzít, silný a nezapomenutelný. Pravda je, že jsme tam jeli ještě párkrát. Ale už to nebylo ono. Už tomu něco chybělo a vycházející slunce, rosa a zpěv ptáčků to nebyl.
Árčí se sice do programu nezapojil a s dětmi do kontaktu nepřišel, ale občas jsme se na nějaké hře v lese potkali. Jednou jsme zafungovali i jako pony-express k všestrannému veselí.
Na táboře jsme měli ještě jednu spřízněnou duši. Náš trenér a velmi úžasný člověk. Ze začátku se mě ptal, jestli může árčímu donést kůrku chleba. Pak nosil po krajíci několikrát denně. Árčímu jsem sušila odřezky z pečiva na kamnech a vybírala pro něj ohryzky od jablek a pan trenér si tyto funkce zanedlouho přebral a staral se o pravidelné zásobování Árčího dobrotami. Ten ho vždycky prozradil protože už z dálky řehtal, když trenéra viděl :-)
Zážitků bylo mnoho a všechny moc pěkné. Škoda, že to celé zase tak uteklo. Zdánlivě dlouhých 14 dní, na které jsem se půl roku těšila se najednou překlopilo a zbývala poslední noc před odjezdem. Ještě byla noční hra a když jsem před spaním šla Árčího zkontrolovat, ležel a spal. Chvíli jsem přemýšlela, jestli k němu chodit, ale už si mě všiml a vstával. Nejprve jsem u něj seděla, ale znavena dlouhým večerem a celým táborem jsem se natáhla a za chvíli se mi pod jasným nebem a zářící mléčnou dráhou zavřely oči. Árčí stál vedle mě, ale když mě probudila zima, ležel a spal kousek dál. Mrzelo mě, že jsem přislíbila spát ve zdravotnickém stanu, aby byl někdo k dispozici dětem v noci, jinak bych si vzala spacák a zůstala na louce do rána. Nedalo se nic dělat...snad příště. Ale nevím, jestli příště bude - aby to nebylo stejné jako to příště na louce pod Šibeňákem.
