Hubertka nanečisto
Naposledi jsme takhle jeli někdy v únoru...to už je dlouhá doba. Sraz byl zase na kopci nad Dambořicema ve 14:00. Asi nemusím psát, že ve 14:00 jsem už celkem zoufale běžela do sedlovny pro asi desátý kartáč, kterým bych byla schopna odstranit Árčího "pleťovou masku" alespoň pod sedlem. No o půl 3 jsem vyrážela doslova jako na koni. Tedy ne jako, ale na koni...a relativně čistém. Už když jsme vyráželi od stáje nám bylo sděleno, že se táhnem jak sopel...pravda je, že se Arturovi moc šlapat nechtělo. A to jsem netušila, že na kopci bude hůř. Není nad to, když člověk spěchá. Árčí to moc dobře pozná a zařídí se tak, aby zpoždění ještě prodloužil.
Vyškrábali jsme se na jeden kopec, zaklusali po hřebeni (nevěděla jsem, že Árčí umí i westernový jog, ale předvedl ho nádherně) a když jsme byli v půli kopce dolů přišla Árčího čůrpauza. Stáli jsme asi 10min (na tuto činnost je třeba velkého soustředění, které Árčímu často v lese není umožněno - tu trs trávy, tu ptáček, tu padne list...) a užuž jsem chtěla psát, že Artura vezmu na záda, jen co dodělá svou rozdělanou činnost, abych cestu trochu urychlila, když tu vidím skrz větve, že se u rybníka pasou koně. To by ho mohlo trochu popohnat. Samozřejmě chvílu trvalo, než jsme se k rybníku dopachtili, ale jen co jsme vyjeli z rákosí a Árčí zmerčil kolegy (tedy vlastně kolegyně), přišla klasická změna. Z líného zavalitého baskhira se vyklubal našponovaný arábek a mastili jsme se seznámit. No to prrr kamaráde, takhle by to nešlo! Nakonec jsme způsobem stop - krok - stop - dva kroky došli asi na 10metrů a k mému údivu jsem v jezdykni poznala společnou kamarádku "dambořáků" a mne, Verču, a její 28letou kobylku Šerpu. Taky jsme se seznámila s naším budoucím společným kamarádem, Martinem, a jeho 18ti letou kobylkou. Pozvala jsem je na naší společnou vyjížďku - že prý pokud bude nějaká kratší, kolem hoďky, že pojedou. A tak jsme jeli.
Další kopec jsme vyšplhali jako nikdy předtím -před ženskýma se Árčí prostě předvést musí. Šlapal ale jako hodinky a občas se ujistil, že nás dámy ještě doprovází. Žádné vymýšlení, vzpouzení, dohadování...a žádné hřebčení! Jen sem tam zabrblal nějaký ten pozdrav a jednou jsme se dostali do menšího křížku, jak moc se k holkám přiblížíme, ale celkem rychle si dal říct.
Nakonec jsme na poslední dva členy "výpravy" ještě chvilenku čekali. I Lucius byl z dámské společnosti příjemně překvapen a Árčí nevěděl, kam dřív se dívat - jestli na svého blonďatého soka, modrookého idola Matýska nebo na holky. Nebyl moc čas otálet a tak jsme vyrazili v zástupu do lesa. Lucek s Árčím musejí nejdřív dostat trochu do těla, než se dá jít normálne ve skupině, ale postupně se dařilo zmenšovat vzdálenosti mezi koňmi nehledě na pohlaví a nemuseli jsme na sebe hulákat přes půl lesa, ale dalo se bavit celkem normálně ze vzdálenosti metru, dvou. Fana nakonec naše přátelství utvrdil přípitkem z placatice, kteoru osobně s Matýskem, předávali mezi všemi koňmi.
Krásné 3 hodiny jsme se toulali po lese, dokonce se rozplynula i podzimní mlha a užili jsme si slunko. Pomalu se zařínalo smrákat a byl čas vyrazit domů - Linda s Fanou se oddělili jako první a my s Verčou a Martinem pokračovali zpět k Hájovně. Cesta trvala skoro další hoďku a na hřebeni nás zastihl soumrak. Árčí si své stádečko "hnal" před sebou a já se kochala zapadajícím sluncem a siluetami jezdců před námi. Na konci cesty jsme se rozdělili i my. Árčí tady trochu protestoval, ale dal si říct a zanedlouho jsme spěchali, v úplné tmě, za "našimi" kolegy ze stáje.
Myslím, že to byl dosud největší počet koní, se kterými jsme jeli a rozhodně nejnáročnější sestava - 2 klisny, 2 hřebci a valach. Ale zvládli jsme ji suprově - i já jezdec nejezdec :-)
Rozhodně se moc těšíme na neděli na plánovanou projížďku Indigovým údolím možná ve větším počtu.