Jako správní cowboyové
V polovině května jsme se ve stáji dohodli na společné vyjížďce. Už je to skoro dva roky, co jsme naposledy jeli s Árčím s koňma, tak jsem se moc těšila a taky byla zvědavá, jak se bude Prcek chovat. Nasedlali jsme u auta, jako vždy, a čekali na ostatní. Měl s námi jít Portos a Kelímek a taky že se za chvíli objevili. Árčí byl celý veselý, že vidí koně a o to veselejší byl, když jsme se k nim připojili. Ale trvalo to jen chviličku a brzy jsme šli v klidu za nimi. S Kelímkem problém nebyl, ale s Portosem mají asi nějaké nevyřešené účty a tak nebylo radno se moc přibližovat.
Ačkoliv byl Árčí hodně vyhecovaný přítomností jiných koní, a hlavně jeho největšího soka, byl vcelku normálně ovladatelný, což mě potěšilo. Dole na louce jsme i zacválali a všechno bylo ok, až na dva malé psí pitomce, kteří vylítli z vysoké trávy koním přímo pod nohy. V této situaci mě Árčí potěšil po druhé, a to tím, že zareagoval dřív než já a začal brzdit. Není nad to jet na koni, který kouká kam jde/běží, přemýšlí u toho a je ovladatelný i ve skupině. Tuto jeho vlastnost jsem si ověřila ještě několikrát, když jsme závodili po lesní cestě nahoru na kopec a po cestě bylo několik spadaných stromů. Ze začátku jsme je přecházeli krokem, ale Árčí, v zápalu boje, začal brzo kmeny suverénně skákat. Jen jsem seděla a hlídala cestu před námi. Árčí držel své stále tempo (které by i dostihák záviděl) předběhl Portose a pomalu dotahoval na Kelímka. Ten poncl je hbitý a rychlý, jak lasička, ale taky je lekavý a oranžově nastříkaná kláda byla nepřekonatelný strašák, Árčí ji zdolal bez problému a tak jsme se dostali do čela a také do menšího střetu zájmů. Závod nás sice bavil všechny, ale Artur moc trénovaný není a taky patřičně funěl. Jenže nesdílel můj názor, že už lítáni bylo dost a chvíli mi trvalo ho převést do klusu, aby se zklidinil a vydýchal. Je to zvláštní, že ten můj lenoch se takhle promění :-)
Po cestě jsme také potkali zajímavý potůček. Prvně jsem slezla a Artura převedla - v pohodě ho přešel, tak jsem si na něj nazpátek sedla a to už jsme potok zase skákali. O kousek dál jsme se v něm i zastavili a spolu s Kelímkem si zahrabali - kdybych to tušila, vzala bych si s sebou mýdlo a šampón a mohla jsem si večer ušetřit práci :-D Po důkladné koupeli jsme vyrazili dál.
Další dny jsme jezdili hlavně s Kelímkem a jednou i s Portosem. Árčí je rozumný a moc šikovný, takže jezdíme bez problémů vedle sebe, hlavně s Kelímkem teda - mezi Árčím a Portosem pořád létají blesky, jak po sobě zalupují očima. Na poslední vyjížďce s Portosem s námi byla i labradorka Amy a bavila se tím, že Árčímu pobíhala těsně před předníma nohama. My jsme s ní tuto zábavu nesdíleli a Árčí byl natolik zpruzený, že po ní pokaždé kousnul. Tohle moc nemělo smysl, tak jsme pokračovali už jen v kroku, maximálně v klusu.