Podzimní procházka
Dneska nás podzimní slunko vytáhlo na procházku. Teda včera jsme byli také, ale nebylo to slunko, co nás vytáhlo - nevím, jestli Árčího někdo pustil anebo si ohradu otevřel sám a už to nemíním řešit, protože si přijdu jako u pitomečků na dvorku. Jisté ale je, že se v klidu šel pást ke svým druhům a bohužel i družkám, jen z druhé strany plotu. Každopádně, když mě uviděl, stejně v klidu přišel, nechal si vyměnit ohlávku a vyrazili jsme do mlhy, bahna a blížící se tmy. Nebýt nájezdů, které na nás z pro mě nepochopitelných důvodu podnikaly slečny na koních byla procházka příjemná. Árčí se opět projevil jako charakter a celkem hravě odolával touze přidat se ke koním, kteří se několikrát cvalem prohnali tak dva metry od nás - z každé strany jeden.
Asi po půl hodině se setmělo a padla mlha, že by se dala krájet. Polohu a vzdálenost cizích koní zhruba určovaly Arturovy různě bystré a ochotné reakce a tak jsem se rozhodla vyklidit pole protože "jezdkyně" zadělávaly na pěkný průšvih.
Půlhodinka ale bohatě stačila a přinesla nám oběma spoustu nových poznatků. Je celkem rozdíl komunikovat v dřevěné kruhovce o průměru alespoň 20 metrů a na vodítku dlouhém 3 metry. Záhy jsme oba zjistili, že omezená vzdálenost mezi námi a neomezený prostor kolem nás je trochu jiné kafe.
Moc mě potěšilo, že už si Árčí zapamatoval, že z té zelené pojízdné krabičky se skřípajícím kolem vylezu já. Když jsem já uviděla jeho, on už koukal s nastraženýma ušima a šel k místu, kde stavím a počkal až se tam dokodrcám, vyškrábu z autí a podrbu ho.
Rovnou jsem si došla pro kartáč a vrhla se na toho svého bahňáka - byl tak důkladně vyválený, že se trocha bahna dostala do karabiny u ohlávky a nešla sundat. Během deseti minut byl Artur bez jediného smítka - za to já byla, jako bych vylezla z hromady prachu :-))
Pozdravili jsme holky, zastavili se u kluků, a pokračovali směrem na pole. Procházky budu považovat za druhý stupeň komunikace - v kruhovce už se Árčí naučil odpracovat si svých 20 minut a že když bude hodný, nebude běhat a dám mu brzo pokoj. Venku je to pro nás oba novinka a přijde mi, že taková "cvičení" v podobě procházek prohloubí náš vztah. Uvidíme, zatím jsme na začátku, ale i kdyby se nic extra nezměnilo, tak to určitě bude úžasně využitěj a příjemně strávenej čas :-)
Dneska jsme si v půli cesty dali menší siestu pod jabloní - oba jsme natlačili hromadu jablek (každý úměrně své velikosti :-D) a úprk domů mírnili popásáním. Je zajímavé, jak lehko touhu po společnosti zažene trs šťavnaté trávy... Když jsme prolezli nejmíň tři šípkové keře, zamotali se kolem mladého buku, nalepili se na nás bodláky v takové vrstvě, že by i ježek pukl závistí a Artur se začal měnit v kamzíka - jen růžky chyběly - rozhodla jsem, že vyrazíme domů.
I přes tunu bodláků, které jsem velice chytře odstranila nejdřív ze sebe, pak z Artura a pak znovu ze sebe byl dnešek moc pěkně strávený. Pod tou jabloní jsem si znovu uvědomila, jaké mám štěstí, že můžu takhle trávit čas - smysluplně, se svým kamarádem, v klidu přemýšlet nebo mu něco povídat... Je to neuvěřitelné, ale můj životní sen se splnil - já mám koně, mám svého doslova vysněného Artura. Tahle chvilka mě prostě znovu chytla za srdce a vryla se mi do paměti - vduchu jsem si přehrála naše společné chvilky, a nakonec Árčímu znovu slíbila to, co už snad tisíckrát...
Už si to bez Artura neumím představit...a ani nechci. Vím, že spolu dokážem cokoliv. Tak teď nezbývá než poděkovat, že tu pro mě je, že ho můžu mít...
