Projížďka Indigovým údolím
Samozřejmě jsme na to nebyli sami a akci jsme spáchali pod vedením našich přátel z Dambořic...a nově získaných z Bošovic.
Všechno vlastně začalo v pondělí 28. října 2013. Po dlouhé době jsme se dohodli s Fanou a Lindou z Dambořic na společné vyjížďce. Sraz byl na "jejich" kopci ve 14:00. Asi nemusím psát, že ve 14:00 jsem už celkem zoufale běžela do sedlovny pro asi desátý kartáč, kterým bych byla schopna odstranit Árčího "pleťovou masku" alespoň pod sedlem. No o půl 3 jsem vyrážela doslova jako na koni. Tedy ne jako, ale na koni...a relativně čistém. Už když jsme vyráželi od stáje nám bylo sděleno, že se táhnem jak sopel...pravda je, že se Arturovi moc šlapat nechtělo. A to jsem netušila, že na kopci bude hůř. Není nad to, když člověk spěchá. Árčí to moc dobře pozná a zařídí se tak, aby zpoždění ještě prodloužil.
Vyškrábali jsme se na jeden kopec, zaklusali po hřebeni (nevěděla jsem, že Árčí umí i westernový jog, ale předvedl ho nádherně) a když jsme byli v půli kopce dolů přišla Árčího čůrpauza. Stáli jsme asi 10min (na tuto činnost je třeba velkého soustředění, které Árčímu často v lese není umožněno - tu trs trávy, tu ptáček, tu padne list...) a užuž jsem chtěla psát, že Artura vezmu na záda, jen co dodělá svou rozdělanou činnost, abych cestu trochu urychlila, když tu vidím skrz větve, že se u rybníka pasou koně. To by ho mohlo trochu popohnat. Samozřejmě chvílu trvalo, než jsme se k rybníku dopachtili, ale jen co jsme vyjeli z rákosí a Árčí zmerčil kolegy (tedy vlastně kolegyně), přišla klasická změna. Z líného zavalitého baskhira se vyklubal našponovaný arábek a mastili jsme se seznámit. No to prrr kamaráde, takhle by to nešlo! Nakonec jsme způsobem stop - krok - stop - dva kroky došli asi na 10metrů a k mému údivu jsem v jezdykni poznala společnou kamarádku "dambořáků" a mne a její 28letou kobylku Šerpu. Taky jsme se seznámila s naším budoucím společným kamarádem a jeho 18ti letou kobylkou. Pozvala jsem je na naší společnou vyjížďku - že prý pokud bude nějaká kratší, kolem hoďky, že pojedou. A tak jsme jeli.
Další kopec jsme vyšplhali jako nikdy předtím - bylo by pěkné napsat, že podkovičky cinkaly a létaly až odlétávaly jiskry, ale všichni naši koně jsou na boso, tak své básnické střevo nechám dál spát. Můj původní plán, že musíme s Árčím brát ohled na naše společnice, dvě starší dámy, se nekonal, Árčí sice ožil, ale kobylkám taktak stačil. Aspoň se měl na co soustředit a za chvilinku šlapal zas jako hodinky, i když za občasného "hudrování", jestli by si holky nechtěly poklábosit.
Společně, a dokonce v rámci rámce vedle sebe, jsme dorazili na kopec nad Dambořicemi a čekali na poslední členy naši skupinky. Za chvilinku přišla první "koňská sms" od Lucia a Artur hnedle odpovídal. Pak už se dovolávali nonstop, jakoby se hledali v lese. Pánové museli konat svou občanskou povinnost a dát světu najevo, že tohle stádo bude jeho...nebo toho druhého? Inu, nebyl čas na naše vítání, muselo se jet. Naše "klusem vpřed po lesní cestě" za chvilinku přešlo v "cvalem všechny předehnat" a pro nás s Lindou v terénní jízdu lesem protože kluci si svých prvních 5 minut prostě odpustit nemohou.
Kličkovali jsme mezi stromy, obas "skočili" přes větvičku. Nepředstavujte si pod tím Šemíkův skok z Vyšehradu. Nikdy jsme s Árčím neskákali, takže bych spíš naše překonávání větví měla nazvat "co šlo zbourat Árčí prošel a co něšlo přelezl", ale ať tak či tak jsme lesem projeli. Na první křižovatce byl chvilinku čas se dohodnout kam pojedeme. "Bošovákům" to bylo jedno, já okolí neznám, tak se vedení ujali "Dambořáci". A dobře, že tak.
Pro mě to celé bylo kouzelné už od začátku - nikdy jsme s tolika koňmi nejeli a kombinace - 2 klisny, 2 hřebci a valášek už vůbec. Pravda je, že přítomnost dam byla znát - kluci si opravdu dávali záležet na předvedení se a trvalo jim o chvilku déle se usadit, ale nakonec se vše v dobré obrátilo. Sice si pánové neodpustili jeden konflikt na úzké lesní cestě, ale zavčasu jsme ho s Lindou zažehnaly a pak už bylo vše v pořádku.
Projížděli jsme křížem krážem Ždánický les a užívali si nádhery podzimního listnatého lesa. Jedna širokánská cesta, vedoucí celkem pozvolně do kopečka lemováná habry by se dala celkem snadno a bez přehánění nazvat cestou do pohádky. Stromy jestě obalené žlutými a oranžovými listy, zem posypaná duhově zbarvenými listy a zlatý déšť třepotajících se lístků snášejících se k zemi...a 5 jezdců v této scenérii, dusot kopyt, odlétávající listí a kousky bláta, pravidelné odfrkávání cválajících koní. Nespoutanost a síla těmto tvorům tak vlastní v plné své kráse. Bláznivá radost ze života a přenádherných chvil s přáteli.
Cesta se pomalu stávala užší, strmější a blátivější a postupně jsme přešli do kroku a jeli společně, ale každý ve svých myšlenkách. Dnešní vyjížďka zapůsobila na nás všechny.
Začínalo se smrákat a nastal čas vydat se k domovu a na půli cesty se oddělili Linda s Fanou, s klukama a my s Árčím vítězoslavně "hnali své stádo" k domovu. Na další křižovatce se, k Árčího nelibosti, oddělil i dámský doprovod. My dva jsme chvíli kroužili po rozcestí a vztekali se, ale nakonec jsme se otočili směrem k domovu i my. Dojeli jsme za tmy. Byla to zas jedna z chvil, kdy volím zahodit otěže a nechat Artura jít svou cestou. On, narozdíl odemě, dovede vyhodnotit situaci lépe a ve prospěch nás obou. Už několikrát mě o tom přesvědčil, že já, byť se sebevíc snažím to prostě nedovedu. Tak náročnější situace nechávám na něm...
Za 20 minut jsme byli ve stáji. Odsedlat, vysušit slámou, zkontrolovat jestli je vše v pořádku a nakrmit...zlatý hřeb večera. Ale dnes si to Árčí opravdu odpracoval a zasloužil. Celkem pochopitelně jsem ve stáji byla jako poslední, tak jsem si počkala, jestli má Árčí průchozí střeva a vrazila domů.
Dnešek byl dlouhý, ale krásný den.