První "pád" z Árčího a můj "nevychovaný" kůň
Dnes mě ven vytáhlo sluníčko a vyhnala kupa učení na stole. Aby se neřeklo, vzala jsem si skripta s sebou na cestu a dokonce je fakt pročetla. Do stáje jsem tedy vstupovala bez obvyklého špatného pocitu, že usekávám čas na učení a těšila se ven. Trochu foukalo, ale lednová teplota 15stupňů a skoro pálící slunko mě rychle přesvědčilo, že se nepůjdeme plácat na jízdárnu a vyrazíme zase do lesa...a dobře jsem udělala.
Árčí mě dnes opravdu rád viděl a rozveselil mě už než jsem vůbec došla k jeho boxu. Dlouhatánsky zařehtal a pohazoval hlavou jakoby se ptal, kde jsem celou dobu byla a že je dost, že jsem došla. Tedy jakoby - myslím, že se opravdu ptal :-)
Vyrazili jsme ven, chvíli se toulali po lese a pak přijeli na naší louku, kde si občas zkoušíme jízdárenské cviky. Procvičili jsme práci v kroku i v klusu na šišce a spirále - kruh totiž nepatří do repertoáru útvarů, na kterých dovedeme s Árčím pracovat (ale jako jeden z mála - veškeré různoběžníky, rovnoběžníky a patvary máme v malíku...ehm, kopytě). A po rozehřátí přechody - být po Árčího, zvolil by univerzální klusocval (předními kluše, zadními cválá), než se pachtit a nacválat z kroku a z klusu zastavovat apod. Byla jsem "neoblbomná" a tak po celých 5ti minutách tohoto drilu jsme pokračovali v našem lesním freestyleu. Ale pozor - Árčí si těch 5 minut opravdu parádně a poctivě odpracoval a dokonce jsme se dostali i k nacválání na půlkruhu a k pomalému pracovnímu cvalu (yessss) a zasloužil si proto "pohodovou" vyjížďku. Chvíli jsme klasicky bloudili po lese až se před námi objevila naše .oblíbená cesta. Teď už není nijak extra zvláštní, ale když jsme ji v listopadu objevili, byla pokryta zlatým opadaným listím a zarámována stromy, které se až skoro třpytili všemi možnými barvami podzimu. Mírně se svažuje, je široce rozložená v malém údolíčku a ideální na cval...do pohádky :-) Dnes už bylo listí zahnědlé, stromy holé a cesta docela rozbahněná, ale i tak jsme si dopřáli náš závod s časem samotným a větrem. Tedy já původně chtěla jen klusat, ale Árčí nabídl cval. Stáhla jsem ho zpět do klusu protože popadané větve a malá kaliště od kanců rozesetá různě po cestě neskýtají v mých očích úplně prostor pro cval, natož Árčího let. Každopádně nástrahy terénu zdolával naprosto soustředěně, bez jediného klopýtnutí dřív, a často dřív než jsem stačila zareagovat já sama, proto jsem povolila otěže, pobídla a nechala se vézt. Jednou jedinkrát škobrtl, když mu ustřelily obě zadní nohy, ale než jsem se stihla leknout pádil neomylně dál. Člověk si pak přijde zbytečný, ale dává mi to aspoň prostor si uvědomit, jak je úžasné mít chytrého, myslícího a samostatného koně. Ne, že bych nekoukala na cestu a nechala ho řítit se do nějaké díry, ale už jsem se naučila, že moje zásahy jsou většinou zbytečné, někdy spíš nežádoucí a tak maximálně koriguji rychlost. Myslím, že Árčí i tu odhadne lépe, ale pro svůj dobrý pocit ho někdy zpomalím.
Čtenář jistě nedočkavě čeká ten můj dramatický pád, potažmo pád nás obou, ale asi Vás zklamu. Tedy zklamu - děkuji našemu strážnému andělu a dobrému charakteru mého koně, za naše dosavadní bezpádové vyjížďky a moc bych si přála, kdyby to tak vydrželo. Tento pád vlastně ani nebyl pád a odehrál se až o několik minut později, když jsme byli kousek cesty od stáje. Árčí má zase období, kdy strašně spěchá domů a v tomto místě vždycky nakluše. Proto jsme, jako vřdycky, zastavili a tentokrát skr tu zatáčku procouvali. Vztekal se jako čert, ale brzy jsme stáli před zatáčkou a chystala jsem se zase pobídnout do kroku a zkusit ji projet napodruhé. V tu chvíli Árčí sklonil hlavu a bez ohledu a pobídku se zařal drbat a nohu. Ta mu na vlhké cestě ale ujela, zpocená hlava ale úúúděsně svědí a proto k drbání využil druhou nohu, která za chvíli také přestala sloužit a Árčí si klekl na přední, drbal si hlavu a už i krk o zem. Blesklo mi hlavou, jestli si nelehne - jednou byl takhle strašně svědivý na vyjížďce v zimě a asi se mínil vyválet ve sněhu, tak si lehl, počkal, až sesednu-netušila jsem totiž, co se děje, že najednou "upadl-a teprve pak se položil úplně). Každopádně na zadních nohou stál a jen si třel spodek krku a bradu o zem. Nevím jestli ztrácel rovnováhu nebo mi ujíždělo sedlo nebo obojí, ale za chvíli jsem se nohou ve třmenu skoro dotýkala země a hrozivě se nakláněla. No, nechtěla jsem čekat, až si Árčí lehne nebo přepadne a budu pod ním mít nohu a chtěla jsem mu trochu odlehčit tím, že si na tu jednu nohu stoupnu... A rázem jsem ležela jak široká tak dlouhá vedle Árčího, který na mě vykuleně koukal, kde jsem se tam vzala.
Moc si neuvědomuji, co se vlastně stalo. Myslím, že se mi nepovedlo vyndat nohu ze třmenu. Prostě jsem se ze sedla vyklopila přes plec přímo na tlamu. Árčí se zákonitě lekl - ono když se jeden drbe a najednou vedle něj z ničeho nic spadne pytel brambor, je to důvod k úleku - a vyskočil na všechny 4. Tím mě vysvobodil z prekérní situace, kdy jsem ležela na břiše a obličeji v hlíně, nohy měla ve třmenech a nemohla se hnout ani tam ani zpátky, a ze sedla mě vysypal úplně. Proč, že jsem se nemohla zvednout? Když pominu, že jednu ruku mám chromou a na té zdravé jsem si ležela. Přemohl mě smích...stejně jako teď, když to píšu, jsem se prostě řehtala. Jak ta kobyla. Napadlo mě, že moje reakce asi není správná - doposavaď, když cítil, že ztrácí jezdce, zastavil a počkal, až se uvelebím zpátky do sedla a nikoho ještě nevysadil (klepu to) - a rozhodně nechci, aby přišel na to, že se dá jezdce zbavit - jsem radši, když "neví", že tato možnost existuje. Ale když mě Árčí překulil na záda a já, ležíc pod ním, koukala zespodu na jeho konsternovaný výraz, přemohla mě nová vlna veselí a tak jsem se, se slovy, že je neskutečnou blboun zdvihala, jenže... Árčí je zvyklý, že když slezu ze sedla, podrbe si o mě hlavu. Je to takové jeho přátelské gesto, že to jako bylo dneska fajn. A jak jsem se narovnávala a ještě měla trochu vystrčený ten zadek, Árčí se podrbal a odpálil mě po hlavě zpět mezi žižaly a chvíli mě držel uzemněnou, jak si o mě třel čumák. Ještě jsem pak chvíli poseděla v listí neý pominul největší záchvat smíchu. Árčího drbací mánie mezitím pominula, stál a koukal, jako by se nechumelilo. Taky že se nechumelí, ale krásné bylo, že zůstal stát a neodešel bezemě. V rámci toho všeho jsem dočista zapomněla na otěže a tak Árčího nic nedrželo. Tedy nic krom jeho charakteru...a výchovy?
Opravdu lituji, že jsem dnes byla jediná, kdo tuto scénku "viděl". Tím spíš, že největší radost má člověk vždycky z cizího neštěstí a rozhodně by mi nevadilo zapsat Árčího a sebe tímto akrobatickým kouskem někomu do paměti a rozveselit mu tak odpoledne a večer, až by to někomu vykládal. Snad sojka to viděla a roznese tu zprávu po Ždánickém lese :-)
Jistě jsou tací, kteří se nad touto situací pohoršují a kroutí hlavou, jak můžu dopusit, že... Že můj kůň sám vybírá cestu? Jednoduše - on je ten, kdo má nohy na zemi a ví jaký je terén a kolik má sil a schopností se s tím vypořádat. Vím a několikrát se mi to potvrdilo, že Árčí situace řeší ve prospěch nás obou - tedy tak, abychom z dané situace vyjeli oba dva v pořádku, ne jen on sám za cenu ztráty jezdce. Proto se mu do toho nevrtám - nechci ho zdradit tím, že špatně zvolím cestu, kde by třeba zakopl a upadl, nedejbože se zranil. Artur je hodně inteligentní kůň a proto se nebojím složitější terén a situace nechat na něm, portože on používá hlavu nejen na vyvažování (v kritických situacích zahazuji otěže, aby měl hlavu a krk naprosto volnou), ale i na přemýšlení. Že můj kůň spěchá domu? Je stádové zvíře a doma má svoje stádo a teď nechodíme ven tak často, aby měl v tomto disciplínu. Taky dnes dostali pozdě krmení, takže měl hlad. Že se vztekal, když musel couvat? Sice vztekal, ale udělal to. Proč by nemohl projevit emoce? Obzvlášť, když jsem ho tím brzdila od návratu ke "kámošům" a hlavně žrádlu. Artur je živý tvor a ne stroj a já jsem ráda, že se projevuje. Důležité je, že když mohl utéct, neudělal to. A to si nedělejte iluze, že si neuvědomil, že může pláchnout, když jsem se válela vedle něj. Ani se nepokusil. A nakonec - ta "nejpohoršující" okolnost - že si o mě drbe hlavu?!? Zkoušela jsem ho to odnaučit všelijak a celkem dlouho. Vždycky se o mě ale nakonec otřel. Ještě na Ranči u cesty se mě majitel sousední stáje, když viděl můj každodenní boj s Árčím o to, aby se o mě nedrbal, ptal proč ho to nechci nechat dělat. Vysvětlila jsem mu všechny ty důvody, které jsou asi všem jasné. A on se mě zeptal, jestli jsem si nevšimla, že se jinak vždycky drbe o něco jiného než o mě - jen po tom ježdění si o mě hlavu tře. A ještě ne vždycky. Toho jsem si nevšimla a ten pán měl pravdu. Árčí mě nebera jako strom, o který se drbe a není to gesto, že mě má na háku, na úrovni toho stromu, ale je to gesto, že to ježdění bylo fajn. Od té doby, co mě na to ten pán upozornil si uvědomuji, že když se při ježdění nějak "pereme" žádné "drbání" potom není, ani jindy se o mě Artur nedrbe - vždycky použije nohu nebo nějaký předmět, ale ne mě. Jsem moc ráda, že mě na to tehdy ten pán upozornil a naučila jsem se proto vnímat Árčího konání a přemýšlet nad ním, než dojdu k závěru. Všichni, kdo tohle drbání" viděli se mě ptali proč mu to proboha dovoluji, že je to hřebec a chová se ke mně jako ke stromu, jestli si ho jendou nechám skočit na záda... Nenechám - on není hlupák, aby to dělal a hlavně se o mě nedrbe a nebere mě jako strom. Ale to už ti lidé nevidí. Neznají Artura, neznají mě a neznají nás. Mají mě za blázna, co "mu neuřezal koule včas", Árčího za nevychovaného, divokého hřebce a nás oba za černé ovce "koňáků".
A já mám přitom koně, kterého si sama závidím. Je to můj kamarád, parťák a učitel i žák. A myslím, že o jeho charakteru není třeba pochybovat - koneckonců si musím přiznat, že je to můj první kůň. A výchova hřebce mladé holce bez zkušeností do ruky nepatří. Vašek nám moc pomohl a určitě předešel mnoha konfliktům, ale kdyby Árčí chtěl a byl jen trochu ten "hajzl hřebec", jak ho většina lidí vnímá, asi bych tu teď neseděla živá a zdravá s úsměvem na rtech, jak jsme dnes s Árčím přišli o naše bezpádové panenství :-D
Komentáře
Přehled komentářů
Krásný článek:) Jen lituju toho, že jsem tam nemohla být a čím dál víc mě mrzí, že jsem Artura doteď nepoznala, i když už jsem o něm tolik slyšela a stejně tolik četla. Snad mi ty mé snahy naučit se jezdit na koni k něčemu budou a jednou vyrazíme na výlet ve čtyřech. A pak se můžete válet až se budou hory zelenat:)))
Paráda:)
(Eva, 11. 2. 2014 21:39)