Vycházka á la kamzík
Zatím čekáme na ortel pánů doktorů, tak jsme se vrátili zpět k běžným činnostem. Od začátku května chodíme na vyjížďky za hory a doly. (Opravdu už jsme byli až v sousedním údolí, kde se staví nová ohrada a vzniká malý ranch.) Nebo jen tak chodíme na vycházky do lesa.
Posledně jsme měli psí společnost. Přidala se k nám Lída s Lexou a Kačka s Tyrem. Původní plán byl s holkama trrochu pokecat, ale když zrovna psí kolegové nekoukali po srnce, Árčímuse hrozně zalíbil nějaký trs trávy. Takže nakonec naše konverzace spočívala v neustálém okřikování a napomínání těch našich zlobidel :-) Ale určitě stála za to.
Na louce jsme se zastavili u potoka, psi ho přeběhli jako nic a přišla řada na Árčího. Soustředili jsme společně veškeré síly, ja potok přeskočila a vyzvala i Artura. Chvíli přešlapoval a pak se odrazil a vznesl jako by chtěl odletět. Taxis by mu byl při tomto skoku malý... Pro jistotu jsme potok zkusili ještě jednou z druhé strany. Opět ho krásně přeskočil. Tak on ten můj Matlafousek skákat umí :-)
Na cestě zpět vedla výpravu Lída a našla vysloveně kamzičí cestičku z toho krpálu zpět do údolí. Stezička byla pěkně zarostlá a pomalu se zůžovala. Šli jsme s Árčím poslední a čas od času se ozval nějaký výkřik. Katka nám to přetlumočila. Většinou jsme se dozvídali, že" jsou tam kameny, zase se to zůžuje, pozor na trny a pozor je tu díra jak do ....". Všechno jsme celkem v klidu zvládali až se ozvalo Lídino "ajéje", během chvilky se přidalo i Katčino "sakra" a moje slova, když jsem došla na místo prezentovat nebudu. Od cesty v údolí nás dělili asi tři metry. To nezní tak špatně, jenže to byli tři metry převýšení na skalce, ze které vedla cestička, kde bych nechtěla jít ani sama. Árčí stál zapíchnutý předníma kopytama a zadek měl skoro kolmo nad hlavou, jak byl svah strmý, a před námi ještě větší, kamenitý krpál dolů. Holky a psi svah zdolali a byla řada na nás. Představa půlhodinové štreky tou cestou necestou zpět na kopec a obíhání údolí mě moc nelákala, tak jsme do toho šli.
Znovu musím vyzdvihnout Arturovu úžasnou povahu a charakter - sice někdy dělá kraviny až běda, ale když je opravdu nějaký problém, se vším přestane, zkrotne a čeká, co se po něm bude chtít.
Stejně tentokrát, zůstal stát a čekal, až kopec seběhnu. Až když jsem mu řekla, že může jít za mnou si začal prohlížet terén a opatrně se rozešel. Dole byl v mžiku bez jediného klopýtnutí a podle stop bylo vidět, že si pečlivě rozmyslel, kam nohy dá. Dostal obrovskou pochvalu a šli jsme domů. Po cestě jsme se ještě zastavili na louce a zatímco Lex lezl po stromech, Árčí se pásl a Katka se vydala domů vařit kakao, aby taky došlo na ten pokec... :-)
Další foto na arcialucy.rajce.idnes.cz/Prochazka_a_la_kamzik/