Artur & Lucy :o)

      Už tu byl zmíněn Sindin problém, kdy zápasila sama se sebou, jestli je teda matkou a to roztřepané hříbě je její syn nebo není matkou a celé se jí to jen zdá. O tomto problému, laktační psychóze, jsem na střední psala několik prací - chtěla jsem všemu přijít na kloub (ne, že bych teď už nechtěla, ale prostě to není tak jednoduché, jak se zprvu mohlo zdát).

   Přešla jsem na vysokou a vše jakoby upadlo do zapomnění. Nikdo mě neznal, nikoho to nezajímalo a každý, včetně mě, měl plnou hlavu jiných starostí. Práce - několik výtisků z každého roku -  ležela v mém šuplíku pod zvětšující se haldou jiných papírů, my s Árčím jsme zcestovali světakraj, až nás do Brna "na tvralo" vrátila jeho operace. Propustili ho z kliniky a my se nastěhovali do nové stáje ve Šlapanicích. Rána se hojila a vše a pomalu vznikali nové "staré" koleje. Akorát Árčí už neměl vystrouhaná kopyta snad přes půl roku. Když jsem viděla ostatní koně ve výběhu, byl na tom ze všech nejlépe, ale to je houby výmluva a už vůbec omluva. Jenže kde vzít kováře a nekrást? Sem zjevně žádný nejezdil a tomu, co mi řekl ať si Árčího strčím do oněch míst jsem zrovna volat nechtěla, druhý měl nemocná záda a riskovat dalšího "šikulu", který Árčího přetáhne rašplí se mi taky nechtělo.

       Sedím tak ve vlaku a dumám, když mi zvoní telefon. Byla to profesorka ze střední, není možná - po 2 letech? Rychle jsem shrnula průšvihy, které jsem mohla na střední vyrobit a který z nich mohl vyplavat na povrch právě teď a nic mě nenapadlo. Signál nebyl zrovna dobrý a slyšela jsem každé páté slovo, ale dozvěděla jsem se, že se nějaká paní obrátila na školu kvůli mé práci o laktační psychóze. Paní profesorka prý předala mail a paní se mi ozve. No to jsem zvědavá!! Nikdy mě nenapadlo, že je moje práce někde na netu...

      Nevím už za jak dlouho email přišel, ale byla jsem docela jako na trní - studijního materiálu a informací není nikdy dost a zajímalo mě, co se z tohoto vyklube. Nevzpomínám si přesně jak, ale slovo dalo slovo a z paní u druhého monitoru se klubal velmi milý člověk, který se pohybuje kolem koní a má na věci podobný názor, co já.

    Zanedlouho jsem se dozvěděla, že Linda i Fana pracují v Brně, bydlí kousek od něj a jsou podkováři a mají své koně...a pozor i hřebce.

   Během pár dní jsme ukuli pikle. Ještě jsem se po cestě do stáje stavovala pro peníze a když jsem dojížděla koukám, že už jsou na místě. Co na místě...ve výběhu a seznamují se s koňmi. Celkem mě to zaskočilo a co víc - zaskočilo mě hlavně to, že jen co jsem vylezla z auta, přišlo mi, že se známe už několik let, ne pár sekund a emailů... Árčí si po dlouhé době pedikúru také užil a my si krásně pokecali.

   A největší překvapení teprve mělo přijít - když jsme na podzim narychlo hledali nový domov, Linda nám doporučila stáj v sousedni vsi. A tak se stalo, že jsme nakonec i sousedi a velmi blízcí přátelé.

   Ať to byl kdokoliv, kdo mi Lindu s Fanou, jejich úžasnou dceru Elišku a kluky Athose a Lucia poslal do cesty, moc mu děkuji!!! Ta šance, že po 2 letech zapomnění někdo na internetu vyhrabe mou práci, bydlí kousek od Brna, má koně a stejný vztah a přístup k nim a celkově je na "stejné vlně"... No neuvěřitelné, ale stalo se a jsem za to moc vděčná.